Pokračujeme dál na jihozápad , přejíždíme nkolik horských hřbetů. Okolí je čím dál pustší, přibývá skal a kamenů, tráva řídne a žloutne. Jurty jsou čím dál vzácnější, objevují se jen sporadicky na březích řek a v chráněných údolích, kde bývají votodárné prameny. Velbloudi, které jsme severněji vídali jen vzácně,k jsou zde už běžnou součástí stád. Dostáváme se na severní okraj Gobi, do vegetačních zóny pouštních stepí.

Kupodivu se i v této oblasti najdou místa s dostatkem vody. Protáhlé, přes 300 km dlouhé mezihorské depresi se říká „kotlina velkých jezer“. Lesklá jezerní hladina působí uprostřed suchých pouštních kopců přímo nekustečně. Jezera jsou mírně slaná, přesto slouží jako napajedla pro stáda ovcí, krav, koní a velbloudů. Hnízdí zde rovněž početná hejna vodních ptáků. Čeká nás průjezd horského masivu, který kulminuje jevyšším vrcholem gobijského Altaje, horou Bogd úl (Velký Svatý) vysokou 3957 m. Průjezd je možý nělika průsmyky, z nichž některé jsou dost krkolomné. Najít ten správný je i při opakovaném průjezdu dost obtížné. Naše automobily se trápí na kamenité cestě, nad námi se zvedají kolmé skalní stěny. Po průjezdu prusmykem spatřujeme do daleka se táhnoucí plochou pustinu, přerušenou na obzoru dalším nízkým hřbetem. Toto už je pravá Gobi. Zde už není ani řídký travní porost, mezi kameny se krčí jen nízké pokrocené keříky a dužnaté lístky místnoho druhu česneku. Na cesě teď potkáváme již jen malá stáda velbloudů a koz. Znamená tok že i zde je pod zemí voda, která je čerpána z ojedinělých studní. Víme, že bude hůř. Naším cílem je oblast, která je prakticky bezvodá a tím i nevhodná pro život i těch jeskromnějších pastevců.