Dnešní potomci Čingischána 1.: první kroky po stepi ?>

Dnešní potomci Čingischána 1.: první kroky po stepi

mongolští pastevci na koních
zdroj: farandride.com

Pohybovat se autem po Ulanbátaru je skoro nemožné. Za posledních 15 let se dramaticky změnil. Hlavní město Mongolska se rozrostlo, na předměstí a do jeho okolí se přestěhovaly desítky tisíc pasteveckých rodin, které zatoužily po výhodách velkoměsta. Okraje Ulanbátaru se nekontrolovaně rozšířují o celé čtvrtě složené z jurt a dřevěných chatrčí. Pracovních příležitostí je ve městě ale málo, i kdyby jich bylo víc, nekvalifikované pastevce stejně nikdo nezaměstná. Celkově se však Ulánbátar na první pohled v posledních letech vzmáhá. V centru vyrůstají nové budoy kanceláří a obchodů, přibývají nové restaurace, bary a noční kluby. Těkko říct, jak se mohou uživit, kupní síla obyvatelstva je zoufale malá a tato zařízení zejí věttšnou prázdnotou. Pokrok se projevuje také vzrůstajícím počtem autmobilů a provozem, kterí již na zdejších ulicích překročil míru únostnosti. Po hlavních městkých komunikacích se pohybuje několik souběžných něpřehledných proudů, regulace provozu značkami a policisty je minimální a povrch silnic je značně zdevastovaný. Nneí vzácné vidět uprostřed ulice uato, jež zapadlo kolem otevřenéh, a samozřejmě neoznačeného kanálu.
V celém Mongoslku , tedy v zemi s plochou 1,5 milionů km2 (ČR má 78 000 Km2) je pouzé 1300 km asfaltových cest. Většina z nich jsou výpadovky z Ulánbátaru, které po několia desítkách kilometrů končí. Nejdelší silnice s asfaltovým povrchem je právě ta, po které jedem. Míří z Ulánbátaru na jihozápad, do města Arvajchér – hlavního střediska kraje Ovorchangaj. Je to trochu zvláštní silnice, skoro přímá, mírným stoupáním překonává protáhlé nízké hřebety a pak se sklání až do několik desítek kilometrů širokého údolí. Jako mořská vlna se stále zvedá nahoru a padá dolů celých 400 km. Šířka a kvalita silnice připomíná naše málo udržované okrsky, jen děr je na jejím povrchu ještě mnohem víc. Není divu, že někteří řidiči dávají přednost jizdě po stepi. Po každé straně silnice jsou totiž vyjete koleje. I když se počet automobilů v Mongolsku stále zvyšuje, step, která se rozkládá do nedohledna po obou stranách silnice, patří jinému dopravnímu prostředku. A tím je kůň – zvíře neodmyslitelně spojené s životem pastevců. Jejich děti se učí sedět na koni hned poté, co začnou chodit a pětiletí kluci už bývají zdatnými zedci. Mongolové sedí na koni zvláštním způsobem, jsou toporně vzpřímení, při jízdě nevysedají a zdálky to dělá dojem, jakoby byli s koněm srostlí v podivném dvouhlavém zvířeti. Koně vidíme všude kolem silnice v malých stádech. Když se stádo rozhodne silnici překřížit, auta pokorně zastaví a řidič bez troubení a rozčílování klidně počkají až stádo silnici rozvážným krokem přejde. Kůň má vždy přednost.

Comments are closed.