Browsed by
Archiv rubriky: Nezařazené

Split, to je antický palác i kravaty ?>

Split, to je antický palác i kravaty

Na jížním cípu Chorvatska, při hlavní přímořské magistrále se nachází město s dlouhou historií. Split, původně založený z malé osady ve 3. stol. našeho letopočtu je dnes dvouset tisícové město s velkým přístavem (patří mezi tři hlavní přístavy Chorvatska). Když se na konci třetího století schylovalo ke konci vlády římského císaře Dioklecína, nechal si zde vystavit svůj palác. V roce 305 abdikoval na císařský post a prožil v rostoucím Splitu konce života. Císař pocházel ze sousední osady Salone a z řadového vojáka se vypracoval až na cisáře. Historický význam paláce podtrhuje jeho zařazení do seznamu unesco. Dodnes je celý komplex dobře zachován i přes četné stavební úpravy v minulosti. Palác byl nejdříve zcela osamocená stavba na břehu moře s několika chatrčemi v okolí. Po smrti Diokleciána bylo Chorvatsko pod tlakem Avarů a lidé ze sousední Salony se uchýlili ukrýt právě do paláce (za jeho vysoké zdi). Jakmile nebezpečí pominulo, začali se kolem paláce usazovat a město začalo růst. Ještě dnes žije v prostorách paláce na 3000 obyvatl Splitu. Chorvatští vojáci 17.stol. s typickým šátekm, předchůdce kravaty

Ke splitské historii však patří i móda. Split jako námořní město měl i značné množství vojáků. Organizace chorvatského vojska se řídila dle barev a materiálu šátku, které chorvatští vojáci nosili na krku. Čím vyšší hodnost, tím měli kvalitnější a honosnější šátek. Jednotlivé jednotky pak byly rozděleny dle barev. Ano, takto vznikly dnešní pánské kravaty. A jak se stalo, že se kravaty staly tak oblíbené ve Francii ? Kolébce módy. Na konci 16. století byly chorvatští vojáci uznávají jako schopní válečníci a ochotní žoldáci ve službách cizích armád. V roce 1635 vyžil jejich služeb i francouzský král Ludvík XIII, pro své válečné půtky s vyšší šlechtou i vlastní matkou. Chorvatské šátky, předchůdkyně kravat) francouze okamžitě zaujaly. Oblíbili si jejich barvy a vázání a začali je nosit nejdříve vojáci, později i civilové. Zkomolením slovo chorvat vznikl název „la cravatte“, což dnes vyslovujeme jako kravata. Tehdy byly oblíbené hlavně červené a modré kravaty. Postupem se šátky zužovaly a na konci 18. století již měly prakticky stejný vzhled jako dnes. Samozřejmě přibyly různé vzory, šířky i nové odstíny barev. Kdo by řekl, že z praktické vojenské pomůcky se stane jeden z nejrozšířenějších panských doplňků, který navíc přišel z Chorvatska. Takže nejen Rakiju dalo Chorvatsko světu, ale také základ pánské kravaty.

Chko Litovelské pomoraví plné lužních lesů ?>

Chko Litovelské pomoraví plné lužních lesů

Pokud jste někde ze střední či severní Moravy nebo východních Čech, rozhodně si udělejte aspoň jeden víkend v ChKO Litovelské Pomoraví. Chráněná oblast v nivě řeky Moravy se rozkládá na ploše 96 Km2 a kópiruje trasu řeky v pruhu širokém 3 – 8 km. Turistické chodníky vás provedou kolem břehů neupravované řeky bez vtších zásahů člověka, po slepých morkých i suchých slepých ramenech, několika umělých průmyslových kanálů a mnoha tůní. Vše se nachazí v hustých lužních lesích.

meandry řeky Moravy

Začněte v Litovli

Půvabné městečko Litovel se rozkládá na několika ramenech řeky Moravy. Za návštěvu stojí opodál stojící Svatojánský most, třetí nejstarší most na českém území. Při ústupu německých vojsk byl málem vyhozen do povětří. Dnes je z něj technická památka. Při prohlídce centra narazíte na mohutné městské hradby. Litovel jako královské město muselo být obehnáno kamenou zdí. Ty se vystavěly v polovině 14. století za vládnutí Jana Lucemburského. 5 metrů vysoká věž o délce 1,3 km je doplněna hlíněným valem, dvě velkými rybníky a vodním příkopem. Na samotném náměstí se pak zaměřte na dvě budovy. Záložna a budova Městkého klubu. Secesní styl opavených budov je zcela zřejmý. Zajděte si také půjčit lodičku a proplujte všechny městké ramena a kanály.

Trochu turistiky kolem řeky

Z Litovle můžete rovnou navázat pěší výlet po červené značce směr Mohelnice. Ta kopíruje trasu řeky Moravy. Ze začátku rovný směr se po vstupu do lužního lesa změní na typické zákruty a meandry. Můžete odskočit ze značky, se podívat na Nové Zámky. Kdysi barokní zámek místní šlechty dnes slouží jako ústav pro mentálně postižené. Přes dálnici můžete přejít po dvou turistických cestách a dojdete až k divokým vápencovým Mladečským jeskyním. Zdejší okruh po červené a modré značce vás provede celou krasovou oblastí. Čertův most, jeskyně Podkova, studánky a krásný les. Za samotným krasem se ale musíte vydat pod zem do s průvodcem přístupné Mladečské jeskyně. Otevřeno mají šest dní v týdnu. Jedná se o rozsáhlý systém chodem a komínů. Některé propasti jdou až pod hladinu podzemní vody. Uvidíte také rekonstrukci osídlení člověkem kromaňonským před 31tis. lety.

Divočina na jihu CHKO

bobři na řece vytrvale kací stromy

Ta pravá divočina lužních lesů se nachází jihovýchodně od Litovle směr Olomouc. Počet turistických tras je omezen na jednu hlavní červenou, a jednu cyklostezku. Lesy jsou však protkané sítí lesních cest, po kterých se můžete volně pohybovat. Pozor na několik kanálu, vtékajících do Moravy. Většinou tvoří slepý směr a budete se muset vrátit k nejbližšímu mostu nebo přeplavat hlubokou Moravu. Množství meandrů a zákrut neupraveného koryta doplňují stromy v řece. Vývoj koryta je zde díky říčnímu dřevu zcela přirozený. Tomu napomáhá i bobr, jehož požerky (ohlodané pařezy) jistě uvidíte na mnoha místech.

Babiččino údolí není pohádka ?>

Babiččino údolí není pohádka

viktorčin splav na úpě
zdroj obrázku: vylety.maweb.eu

Byl tam v podstatě každý. Ne každý jej ale prošel úplně celé. Ne každý ví, že to není jen místo z příběhu, ale životní cesty slavné spisovatelky se zde skutečně odehrávaly. Jak nejlépe poznat krásy údolí ?

Optimální čas k návštěvě je zkraje jara nebo v pozdním podzimu. Jaro má velkou výhodu, že už se začíná zelenat tráva, kolem zámku rostou bledule a sněženky a když se do vás opře sluníčko, je opravdu teplo (a ne to studené sluneční teplo na podzim). Takže zvolte ideálně konec března. V údolí potkáte jen pár lidí a žádné cyklisty.

Nejlepší je přijet dopoledne autem od Zlíče (tam můžete dát levný a chutný brzký oběd, v obou hospodách navařili dobře). Dále přejeďte krásný Vilémův most a jste skoro na místě. Parkoviště bude prázdné i o víkendu i za pěkného počasí. Na jaře je tato oblast opravdu prázdná. Projďěte se kolem zámku a vyfoťte u bledulí a sněženek. V zámeckém parku jich jsou celé koláče. Zámek budu zřejmě uzavřen, ale to nevadí. Jsme zde za přírodou. Vydejte se po červené turistické značky na sever. Po pravé straně budete mít louky, které se začínají nesměle zelenat. Po kilometru dojdete ke známé soše babičky s dětmi. Měli jsme štěstí a náhodný kolemjdoucí nás zde vyfotil (byl to první člověk na trase). Za sochami v lese je pánský hostinec, zavřený. Jedná se o zachoval budou ze začátku 20. stol. (původní ze 17. stol. byl přestavěn). Směrem k lukám je Ludvíkův mlýn a vodní mandl. Vše bylo zavřeno, ale to ticho, žádní lidé a možnost si jen tak v tichosti posedět a zírat na dřevěná technická díla je k nezaplacení. O další necelý km je dvojice chalup. V menší z nich bydlel panský kočí s ženou a dětmi. Jedno z nich, Barunka, je hrdinka slavného románu Babička. Jděte stále dál kolem strouhy až narazíte na soutok s řekou Úpou. Zde je slavný Viktorčin splav.

Stále pokračujeme mo červené kolem řeky. Místy jde cesta lesem a na jaře bývá rozbahněná. V jedné ze zákrut naleznete Červený most. Zde odbočte na modrou značku a vydejte se do kopce ke zřícenině hradu Rýzmburk. Modrá značka vede skrz obnovenou vyhlídku Rýzmburský altán. Dále se vydáte kolem rybníka a zemědělského družstva na vysokou rozhlednu Žernov. Z vesnice Žernov se vydejte po žluté značce zpět k Babiččinému údolí. Přes řeku vede stará dřevěná lávka. Je zde cedule „vstup na vlastní nebezpečí“ ale v pořádku jsme ji přešli ( ikdyž je most značně nahnutý). Zpět k zámku se můžete vydat po zelené. Na úrovni zámku pak použijte jednu z pěšin skrz louku, ať si nenajdete až ke Zlíči. Celá trasa má kolem 10 km a poznáte na ní všechny důležité krásy údolí. Na jaře je zde minimum lidí. Jen ticho a příroda.

Dnešní potomci Čingischána 5: experimenty s kolonizací Gobi – závěr ?>

Dnešní potomci Čingischána 5: experimenty s kolonizací Gobi – závěr

Konečně přijíždíme do místa, kteráé nám bude sloužit několik měsíců jako základna. Je jím jediná lokalita s trvalým osídlením v této části gobi. Jmenuje se Echin gol, což v překladu znamená Matka řeka. Kdysi bylo toto místo krásnou oázou s několika vydatnými prameništi, jezírky a potoky, které se spojovaly v krátkou řeku. Oáza sloužila jako útočiště pro stovky, možná tisíce kusů velkých savců – divokých oslů, velbloudů, gazel, ovcí argali a gobijských medvědů. Později však toto místo objevili lidé. Dlouhou dobu sloužilo jen jako zastávka pro pastevce a poutníky. V 70. letech se však Echin gol stal dějištěm ambiciózního experimentu. Mongolové společně s Rusy se rozhodli použít ho jako základnu pro kolonizaci zaaltajské gobi. Už tento obrat zní jako naivní nesmysl, ale podle všeho to mysleli vážně. Přivezli sem několik desítek rodin, postavili dřevěné domy, školu, tělocvičnu, poštu a úřad. Poblíž vybudovali dokonce letiště, kde dvakrát týdně přistávala malá letadla. Vše samozřejmě pod vedením Komunistické strany Mongolska a ruských expertů. Základní podmínkou jakékoli podnikání v poušti je voda. A té bylo v Echin golu dost. Cílem kolonizátorů bylo zřídit zahrady, na kterých by se pěstovala zelenina. Prameny byly svedeny do umělého jezírka a voda byla potrubím a podzemními korýtky rozváděna do jednotlivých zahrad. A třebaže je klima v centru Gobi drsné, přes zimu klesají teploty až ke 20 C pod nulou a vlé tě je poušť spalována sluncem, zelenině se začalo dařit. Jneže co s ní? Do nejbližšího mšsta hodného toho jména je to 400 kilometrů, do Ulanbátaru přes tisíc. Několikadenní cestu po hrbolatých hliněných cestách žádné rajče nepřežije. Začaly se zde tedy vyrábět jakési kečupy, nebo spíš pikantní pasty. Mimochodem vynikajicí. Jenže ani na ty nebylo možné získat zákazníky.

Velké problémy nastaly brzy se zavlažovacím systémem a prašná půda se rychle vysílila. Poušti zkrátka není možné jen tak vzít to, co jí patří. Kdysi skvostná oáza příchodem lidí hodně utrpěla. Velké stromy byly z velké části vykáceny a zěna vondího režimu se podepsala i  okolních porostech tamaryšků. Dnes to vypadá, že poušt nakonec zvítězí a za několik desítek let si Echin gol vezmě nazpět.

Dnešní potomci Čingsichána 2.: jak se bydlí v jurtě ?>

Dnešní potomci Čingsichána 2.: jak se bydlí v jurtě

Už od předměstí Ulánbátaru projíždíme typickou mongolskou krajinou. Ať se podíváme napravo nebo nalevo, dpředu nebo dazudu, všude se rozkládá zvněná step, bez jakékoli vegetace, bez stromů a lesů, jen místy přerušovaná údolími s řekmai. Mongolská step rovná se nekonečná pastvina. Biotop, který předurčil způsob života Mongolů. Pastviny, tedy přesněji severské stepi, zabírají téměř dvě třetiny Mongolska. V západní a severní části jsou to horské stepi, které pokrývají oblé hřbety až do do výšky kolem 3500 m n. m., v centrálním Mongolsku nejtypičtější zvlněné pláně a na východě ploché travnaté roviny. A všude žijí pastevci. Jejich život plyne po staletí stále stejným rytmem. V letních měsících ženou svá stáda na nejlepší pastviny, celá rodina se v této době může přesunout i několikrát. Přes zimu se stahují do chráněných údolí, kde mají pro svá stáda postavena zimoviště. V současné době se však čím dál víc pastevců na zimu stěhuje do předměstí větších měst a na zivišti zůstává jen část rodiny.

Jurta neboli mongolsky ger
zdroj: en.wikipedia.org

Cestou na jihozápad míjíme mnoho pastevecký sídel. Všechna jsou složena z několika typických kruhových stanů, které jsou u nás známe pod jménem jurta. Jurta je ovšem ruský termín, mongolsky se řekne ger. Ger je geniální stavení, jehož konstrukce a způsob stavby jsou prvěřený desítkami generací. Je postavené nebo složené během hodiny. Obvod stavby tvoří ohrada ze skládací ohrádky, která se spojí se středovým kolmem jednoduchými tyčemi. Do stěny jsou vsazeny dveře, konstrukce se potáhne hrubým bílým plátnem, na podlahu se naskldájí houně, případně dnes i linoleum a může se bydlet. Ger se nejen rychle postaví a zbourá, ale je také mimořádně odolný vůči větru a dobře udržuje vnitní teplotu. V zimě se rychle vytopí, v horkém létě naopak dobře větrá. Pouze jeho kruhový tvar není právě nejvýhodnější pro použití hrantých postelí a nábytku.

Dnešní potomci Čingischána 1.: první kroky po stepi ?>

Dnešní potomci Čingischána 1.: první kroky po stepi

mongolští pastevci na koních
zdroj: farandride.com

Pohybovat se autem po Ulanbátaru je skoro nemožné. Za posledních 15 let se dramaticky změnil. Hlavní město Mongolska se rozrostlo, na předměstí a do jeho okolí se přestěhovaly desítky tisíc pasteveckých rodin, které zatoužily po výhodách velkoměsta. Okraje Ulanbátaru se nekontrolovaně rozšířují o celé čtvrtě složené z jurt a dřevěných chatrčí. Pracovních příležitostí je ve městě ale málo, i kdyby jich bylo víc, nekvalifikované pastevce stejně nikdo nezaměstná. Celkově se však Ulánbátar na první pohled v posledních letech vzmáhá. V centru vyrůstají nové budoy kanceláří a obchodů, přibývají nové restaurace, bary a noční kluby. Těkko říct, jak se mohou uživit, kupní síla obyvatelstva je zoufale malá a tato zařízení zejí věttšnou prázdnotou. Pokrok se projevuje také vzrůstajícím počtem autmobilů a provozem, kterí již na zdejších ulicích překročil míru únostnosti. Po hlavních městkých komunikacích se pohybuje několik souběžných něpřehledných proudů, regulace provozu značkami a policisty je minimální a povrch silnic je značně zdevastovaný. Nneí vzácné vidět uprostřed ulice uato, jež zapadlo kolem otevřenéh, a samozřejmě neoznačeného kanálu.
V celém Mongoslku , tedy v zemi s plochou 1,5 milionů km2 (ČR má 78 000 Km2) je pouzé 1300 km asfaltových cest. Většina z nich jsou výpadovky z Ulánbátaru, které po několia desítkách kilometrů končí. Nejdelší silnice s asfaltovým povrchem je právě ta, po které jedem. Míří z Ulánbátaru na jihozápad, do města Arvajchér – hlavního střediska kraje Ovorchangaj. Je to trochu zvláštní silnice, skoro přímá, mírným stoupáním překonává protáhlé nízké hřebety a pak se sklání až do několik desítek kilometrů širokého údolí. Jako mořská vlna se stále zvedá nahoru a padá dolů celých 400 km. Šířka a kvalita silnice připomíná naše málo udržované okrsky, jen děr je na jejím povrchu ještě mnohem víc. Není divu, že někteří řidiči dávají přednost jizdě po stepi. Po každé straně silnice jsou totiž vyjete koleje. I když se počet automobilů v Mongolsku stále zvyšuje, step, která se rozkládá do nedohledna po obou stranách silnice, patří jinému dopravnímu prostředku. A tím je kůň – zvíře neodmyslitelně spojené s životem pastevců. Jejich děti se učí sedět na koni hned poté, co začnou chodit a pětiletí kluci už bývají zdatnými zedci. Mongolové sedí na koni zvláštním způsobem, jsou toporně vzpřímení, při jízdě nevysedají a zdálky to dělá dojem, jakoby byli s koněm srostlí v podivném dvouhlavém zvířeti. Koně vidíme všude kolem silnice v malých stádech. Když se stádo rozhodne silnici překřížit, auta pokorně zastaví a řidič bez troubení a rozčílování klidně počkají až stádo silnici rozvážným krokem přejde. Kůň má vždy přednost.