Dnešní potomci Čingischána 3.: život pastevce ?>

Dnešní potomci Čingischána 3.: život pastevce

Pastevci žijí zpravidla v rodinných společenstvích. Rodina vlastní několik jurt postavených obvykle v jedné vyrovnané řadě. Velde obvydlí bývá hromada suchého dobytčího trusu na topení a dřevěná hrazda, k níž se přivazují kobyly, od kterých se získává mléko na přípravu kumysu. Kumys je mírně alkoholické zkvašené kobylí nebo velbloudí mléko nakyslé chuti. Odbočujeme ze silnice k blízkým jurtám, od pastevců se tu objevuje velmi málo, ale Mongolové nehnou ani brvou a případné rozpaky a překvapení nedávají na sobě znát. Vítá nás paní domu a zve nás dál dojurty. Stanové obydlí je jednoduše zařízené, na podlaze jsou honě a koberečky, u zdí nízké postele, pár skříněk a malý budhistický oltářík. Uprostřed jsou plechová kamna s výsokým kolínkem protažený středovým kolem. Kamna slouží jak k topení, tak k vaření. Jsou buďto přikrytá pechovým plátem, nebo se do nich vsazuuje velká půlkulatá nádoba, ve které se vaří a smaží. Top se hlavně suchý trusem, protože jiné topivo zkrátka není k dispozici. Jsme usazeníi na malé sedačky a obslouženi čajem s mlékem. Chvíli sedíme a čekáme, až náš řídič dojedná cenu a množství kumysu, který můžeme odkoupit. Když vycházíme před jurtu, v ruce PET lahve plné kumysu, vidíme přijíždět pastevce ženoucí stádo. Je to otec rodiny se dvěma staršími syny. Synové zde od konce základní školy obvykle pracují s otci na pastvinách a porcházejí tak školením, které je pro jejich život a přežití ve stepi jedůležitější. Možná sní o snazším životě ve velkém městě, ale my si podle zkušeností z Ulábbátaru myslíme, že jsou ve skutečnosti spokojenější a svobodnější naž ti, kteří podlehli klamné představě městkého blahobytu. Příště se podíváme do známého rodičtě největšího mongolského válečníka a krále.

Dnešní potomci Čingsichána 2.: jak se bydlí v jurtě ?>

Dnešní potomci Čingsichána 2.: jak se bydlí v jurtě

Už od předměstí Ulánbátaru projíždíme typickou mongolskou krajinou. Ať se podíváme napravo nebo nalevo, dpředu nebo dazudu, všude se rozkládá zvněná step, bez jakékoli vegetace, bez stromů a lesů, jen místy přerušovaná údolími s řekmai. Mongolská step rovná se nekonečná pastvina. Biotop, který předurčil způsob života Mongolů. Pastviny, tedy přesněji severské stepi, zabírají téměř dvě třetiny Mongolska. V západní a severní části jsou to horské stepi, které pokrývají oblé hřbety až do do výšky kolem 3500 m n. m., v centrálním Mongolsku nejtypičtější zvlněné pláně a na východě ploché travnaté roviny. A všude žijí pastevci. Jejich život plyne po staletí stále stejným rytmem. V letních měsících ženou svá stáda na nejlepší pastviny, celá rodina se v této době může přesunout i několikrát. Přes zimu se stahují do chráněných údolí, kde mají pro svá stáda postavena zimoviště. V současné době se však čím dál víc pastevců na zimu stěhuje do předměstí větších měst a na zivišti zůstává jen část rodiny.

Jurta neboli mongolsky ger
zdroj: en.wikipedia.org

Cestou na jihozápad míjíme mnoho pastevecký sídel. Všechna jsou složena z několika typických kruhových stanů, které jsou u nás známe pod jménem jurta. Jurta je ovšem ruský termín, mongolsky se řekne ger. Ger je geniální stavení, jehož konstrukce a způsob stavby jsou prvěřený desítkami generací. Je postavené nebo složené během hodiny. Obvod stavby tvoří ohrada ze skládací ohrádky, která se spojí se středovým kolmem jednoduchými tyčemi. Do stěny jsou vsazeny dveře, konstrukce se potáhne hrubým bílým plátnem, na podlahu se naskldájí houně, případně dnes i linoleum a může se bydlet. Ger se nejen rychle postaví a zbourá, ale je také mimořádně odolný vůči větru a dobře udržuje vnitní teplotu. V zimě se rychle vytopí, v horkém létě naopak dobře větrá. Pouze jeho kruhový tvar není právě nejvýhodnější pro použití hrantých postelí a nábytku.

Dnešní potomci Čingischána 1.: první kroky po stepi ?>

Dnešní potomci Čingischána 1.: první kroky po stepi

mongolští pastevci na koních
zdroj: farandride.com

Pohybovat se autem po Ulanbátaru je skoro nemožné. Za posledních 15 let se dramaticky změnil. Hlavní město Mongolska se rozrostlo, na předměstí a do jeho okolí se přestěhovaly desítky tisíc pasteveckých rodin, které zatoužily po výhodách velkoměsta. Okraje Ulanbátaru se nekontrolovaně rozšířují o celé čtvrtě složené z jurt a dřevěných chatrčí. Pracovních příležitostí je ve městě ale málo, i kdyby jich bylo víc, nekvalifikované pastevce stejně nikdo nezaměstná. Celkově se však Ulánbátar na první pohled v posledních letech vzmáhá. V centru vyrůstají nové budoy kanceláří a obchodů, přibývají nové restaurace, bary a noční kluby. Těkko říct, jak se mohou uživit, kupní síla obyvatelstva je zoufale malá a tato zařízení zejí věttšnou prázdnotou. Pokrok se projevuje také vzrůstajícím počtem autmobilů a provozem, kterí již na zdejších ulicích překročil míru únostnosti. Po hlavních městkých komunikacích se pohybuje několik souběžných něpřehledných proudů, regulace provozu značkami a policisty je minimální a povrch silnic je značně zdevastovaný. Nneí vzácné vidět uprostřed ulice uato, jež zapadlo kolem otevřenéh, a samozřejmě neoznačeného kanálu.
V celém Mongoslku , tedy v zemi s plochou 1,5 milionů km2 (ČR má 78 000 Km2) je pouzé 1300 km asfaltových cest. Většina z nich jsou výpadovky z Ulánbátaru, které po několia desítkách kilometrů končí. Nejdelší silnice s asfaltovým povrchem je právě ta, po které jedem. Míří z Ulánbátaru na jihozápad, do města Arvajchér – hlavního střediska kraje Ovorchangaj. Je to trochu zvláštní silnice, skoro přímá, mírným stoupáním překonává protáhlé nízké hřebety a pak se sklání až do několik desítek kilometrů širokého údolí. Jako mořská vlna se stále zvedá nahoru a padá dolů celých 400 km. Šířka a kvalita silnice připomíná naše málo udržované okrsky, jen děr je na jejím povrchu ještě mnohem víc. Není divu, že někteří řidiči dávají přednost jizdě po stepi. Po každé straně silnice jsou totiž vyjete koleje. I když se počet automobilů v Mongolsku stále zvyšuje, step, která se rozkládá do nedohledna po obou stranách silnice, patří jinému dopravnímu prostředku. A tím je kůň – zvíře neodmyslitelně spojené s životem pastevců. Jejich děti se učí sedět na koni hned poté, co začnou chodit a pětiletí kluci už bývají zdatnými zedci. Mongolové sedí na koni zvláštním způsobem, jsou toporně vzpřímení, při jízdě nevysedají a zdálky to dělá dojem, jakoby byli s koněm srostlí v podivném dvouhlavém zvířeti. Koně vidíme všude kolem silnice v malých stádech. Když se stádo rozhodne silnici překřížit, auta pokorně zastaví a řidič bez troubení a rozčílování klidně počkají až stádo silnici rozvážným krokem přejde. Kůň má vždy přednost.

Lysá Hora: nejvyšší výstup v ČR ?>

Lysá Hora: nejvyšší výstup v ČR

Lysá Hora je výstup s nejvyšším převýšením
zdroj: treking.cz

Pokud jste příznivec horských výstupů tak vás jistě zajímá, který je v Česku ten s nejvyšším převýšením. Samozřejmě berme v potaz reálné výstupy, žádné že půjdete od Labe u Mělníka na Sněžku. Ale klasický výstup, kde ráno přijedete vlakem či autem pod horu a vlastními silami ji vystoupáte. Kupodivu to není ani v Krkonoších, na Šumavě či v Jeseníkách. Nejvyšší výšlap naleznete na krásném beskydském vrcholu Lysá Hora. Výstup ze Špindlu na Sněžku je přibližně 800 m. Ale výstup na Lysou z obce Ostravice je úctyhodných 910 m. Do Ostravice se dostanete pohodlně vlakovým přípojem z Frýdlantu nebo autem. Vlaková zatávka leží v nadmořské výšce 413 m. Lysá Hora měří pak 1323 m n. m. Beskydy jsou geologicky založeny na vrstvách hornin pískovce a měkkého jílovce. Díky této kombinaci hornin jsou vrcholy jednotlivých hor hodně zaoblené a naopak údolí mezi nimi hluboce zařezané s prudkými svahy. Terén je pak prakticky na každém svahu narušen starými sesuvy, které jsou v Beskydech objektem vědeckého bádání.

Hlavní trasa výstupu vede po červené turistické značce až na vrchol. Jakmile opustíte centrum obce, začnete stoupat, a toto stoupání skončí až na vrcholu. Po pár minutách chůze narazíte na lanové centrum. Pokud si chcete zablbnout, tak určitě už teď. Na zpáteční cestě totiž nebudete mít sílu. Po zpevněné cestě jdete asi dva km (cca 40 minut). Poté vás stezka povede lesní cestou, mnohem příjemnější pro nohy. Na otevřené louce Butořanka se nachází několik neveřejných chat, tak se aspoň můžete kochat výhledem na Pobeskydí, masiv Ondřejníku nebo Smrk.

Další odpočinek naleznete v přístřešku na Lukšinci. Odtud také začnete pořádně stoupat. I když už máte za sebou pořádné převýšení, stále Vás čeká více jak 350 m. Vrchol Lysé není zaoblený jako okolní hory, ale je poměrně ostrý a výrazně vyčuhuje nad sousední vrcholy. Celý vrchol má rozlámané geologické podloží což negativně ovlivňuje tamní stavby.

Na vrcholu jsou celkem čtyři vyhlídková místa s nádhernými panorámaty. Krásně uvidíte i některá slovenská pohoří (např. Malou Fatru). Jsou zde dvě ubytovací místa. Chaty prošly letos kompletní přestavbou, takže uvidíme na jaře, jak se výstavba podařila. O občerstevní není nouze. Turistická vývařovna Šantán nebo Bezručova chata (s kdysi velmi nepříjenou babou za krytým okýnkem) vám přípraví polívku nebo knedlíky a pivo poteče proudem.

Dolů se můžete vydat stejnou cestou. Nebo lze zvolit cestu po modré. Ta je také hezká, bohužel ústí do vedlejšího údolí a do Ostravice musíte jít asi 2 km po chodníku kolem rušné hlavní cesty. Připravte si svaly a vyražte na nejvyšší převýšení u nás.

Eibentál: východní brána Banátu ?>

Eibentál: východní brána Banátu

V průběhu roku 2015 proběhla v českých televizích řada dokumentů o českých vesnicích v rumunském Banátu. Série dokumentů o jeho obyvatelích je k vidění také v internetové televizi Stream. Čeští návštěvníci často opomíjejí východní část Banátu, kde vysoko nad Dunají v hlubokém Tisové Údolí leží rozhlehlá česká vesnice Eibentál. Přiznávám, že při první návštěvě Banátu jsme také tuto vesnici vynechali. Do vesnice po nové úzké asfaltové silnic asi 8 km od veletoku Dunaje. Samotná ves je vystavena v hlubokém krásném údolí po obou březích říčky Tisovice. V současnosti zde žije méně než 300 obyvatel. Vesnici si zamilujete na první pohled. Podstatně se liší od ostatních českých vesnic, které jsou vesměs vystavěny na kopcích a jejich obyvatelé byli především zemědělci. Eibentálští měli odlišný způsob výdělku. Na strmých políčkách v záhumenku každé chalupy není úroda nijak vysoká. Většina mužů (a také hodně žen) pracovalo v blízkých antracitových dolech (antracit – velmi kvalitní úhlí). Poblíž uhelných dolů vznikla také osada Nové Doly, která přímo sousedí s Eibentálem. Zde žili v dobách uhelné slávy zejména Rumuni, kteří se prakticky všichni odstěhovali po uzavření dolů v roce 2006. Osada je nyní poloprázdná bez obyvatel. Místní Češi za prací dojíždějí do vzdálených rumunských měst či do Srbska (a vracejí se jen na víkendy). Hodně mladých se stěhuje do České republiky.

pohled na Eibentál - kostel, kopce nad vesnicí
zdroj: alpina.cz

V Tisovém Údolí se vyplatí zůstat několik dní a pochodit po místních kopcích. Rozhodně vylezte po některé ze zvířecích stezek na hřeben nad údolím a kochejte se výhledy na obec. Prolézt můžete také staré (ty úplně první) zasypané důlní jámy, kterých je v nejbližším okolí několik. Rozhodně se podívejte na hřbitov, ležícím v prudkém údolním svahu. Pěšky se také můžete vydat po červené turistické značce do 15 km vzdálené vesníce Bígr. Po cestě uvidíte pozůstatky důlní věže a projdete pustou osadou Nové Doly (Baia Noua). Pochodovat budete hustými lesy. V Bígru poseďte v hospůdce a zde také najdete někoho, kdo vám doporučí u koho přespat. Druhý den se vydáte zpátky po žluté značce přes louky Rovna a vrchol Známaná. Krátký výlet na Hrčidla vám zabere dopoledne. Půjdete kolem potoka směrem k Dunaji až narazíte na pozůstatky vodního mlýnku.

dětské hříště u zaniklé školky v nových dolech
Stará školka v Nových Dolech, dnes již nefunkční

Pro milovníky ticha, samoty, pustých lesů je krajina kolem Eibentálu dokonalým místem. Několik hospod vám zpříjemní večer, ubytování také najdete u někoho z místních. Nic vám zde nebude chybět. Možná jen telefonní signál. Ale spíše je možné, že po něm ani nevzdechnete.